Bára Votíková

Bára je multifunkční člověk. Hrála ve filmu, píše knihu, je to fotbalová brankářka české reprezentace a úspěšná youtuberka. Skvělá a talentovaná holka, od které se všichni můžeme učit především autentičnosti.

„Jsem fotbalistka a k tomu chci tvořit a bavit lidi – to je to, co chci, to, co dělám a to, co jsem. S fotbalem jsem začala v 8 letech, přivedl mě k němu můj děda, který byl fotbalista. Vždycky jsem byla spíš klučičí typ holky, hrála jsem si na vojáky a s autíčky a měla hlavně kamarády než kamarádky. Ti tenkrát začali chodit na fotbal, tak jsem začala chodit s nimi. Nejdřív to bylo u nás na vesnici hrozně zvláštní. Byla to tam úplná rarita, že holka hraje fotbal a byla jsem snad první nebo jedna z prvních holek, které ho tam začaly hrát.

Kluci u nás v týmu byli v pohodě a fandili mi. Ale kluci, proti kterým jsem hrála, těm to přišlo vždycky hrozně zvláštní, že je v týmu holka.

Nejdřív jsem začala hrát v poli jako útočnice, ale na tréninkách jsem se často cpala do brány a pak se mi to i splnilo. V bráně se cítím nejlíp. Měla jsem pocit, že chci být jako Petr Čech a kazit radost útočníkům.

Když mi bylo 16 – 17 a hrála jsem za Plzeň, rozhodovala jsem se, jestli se fotbalu budu věnovat více a zkusím se dostat někam dál. V té době přišlo rozhodnutí, že se přestěhuju do Prahy a půjdu do Slavie, od který jsem měla už dlouho nabídku.

Je to přibližně rok nebo dva nazpátek, kdy jsem začala fotbal vnímat úplně jinak a začala jsem se mu věnovat intenzivně. Bylo to díky novému trenérovi golmanů, který má velmi kamarádský přístup. Bavili jsme se nenásilně o přehodnocení věcí, a tak jsem o tom vlastně začala přemýšlet sama. Já se dokážu dostatečně namotivovat sama, mám radši od trenéra pohodu. Nepotřebuju, aby na mě na tréninku hulákal.

Motivaci mám v sobě přirozeně, ale jsou dny, když něco začínám, třeba nějaký projekt – mám obrovskou motivaci a pak se mi něco nepovede dle mých představ a jde to dolů. Jediný lék je dokončit to, co rozdělám. Protože pokud ne, pak přijdou takový ty stavy – „overthinking“. Jsem frustrovaná a nechce se mi do ničeho. Takže buď se prostě do toho pustím a kousnu se, anebo to nechám a bude mě to zžírat. Když vidím jen ten cíl a neužívám si tu cestu, tak je to pak průšvih. Já si právě chci užívat celou cestu a dělat jen věci, které mě baví. Ta vidina cíle je ale právě někdy frustrující, protože to ještě není v dohlednu a když není člověk trpělivý, je těžké si tu cestu užít.

IMG_6296.jpg

Sebevědomý člověk je ten, který má rád sám sebe a dokáže přijmout svoje dostatky i nedostatky a být s tím v pohodě před ostatníma.

Já se chovám nějak na internetu a chovám se dost podobně i normálně v reálu. Na internetu nejsem upravená osobnost sebe somotné. Takže právě když jsem někde venku, tak nemám problém, když mě lidi poznávají, protože jsem pořád stejná. Vždycky jsem byla autentická, nikdy jsem nad tím vlastně pořádně nepřemýšlela, prostě jsem si jen řekla, že budu sama sebou a buď se to lidem bude líbit nebo ne.

Já bych doporučila všem, aby kašlali na předsudky a dělali to, co je baví a plnili si to, co chtějí a dosáhli toho, po čem fakt touží.

Myslím, že jestli má být někdo šťastný, tak by měl dělat to, co ho naplňuje, zkoušet nový věci a výzvy a objevovat sám sebe a svět. Když člověk neví co, tak ať dělá spoustu věcí a něčeho se prostě chytne. Já jsem toho taky zkoušela hrozně moc, chtěla jsem být profesionální snowboardistka, profesionální basketbalistka, volejbalistka, nakonec jsem profesionální fotbalistka. Chtěla jsem být herečka a teď je ze mě youtuberka. Miluju to, co dělám, což je vlastně všechno, co dělám. Jedno vím jistě, nemohla bych dělat něco, s čím bych byla dlouhodobě nespokojená.“

— Konec

Tom Hodbod