Lucie Janotová

Lucie –  žena, která dokazuje, že je možné mít skvělou kariéru i milující rodinu. Inspiruje k tomu, že možné je cokoliv.

“Klíč k tomu všemu množství věcí, co dělám, je dělat to, co mě baví. Pokud dělám to, co mě baví, tak jsem schopná dělat strašně moc ústupků, co se času týče. Na druhou stranu, tohle bych nikdy nezvládla bez podpory mojí rodiny. Mám partnera, který je na mateřské dovolené. Kdykoliv mě v čemkoliv vždycky podporoval, ať už jsme měli děti nebo ne. Mateřská jako taková je hodně náročná, obdivuju všechny maminky, které jsou na mateřské doma. Já si v podstatě chodím do práce odpočinout.

Vždycky jsem ale byla ranní ptáče, abych si zacvičila, vyřídila všechny emaily, než začne desátá a začnou drnčet telefony. Dřív to byl čas pro mě, teď je to ale čas pro Bena (syn). Ben vstává kolem 5. hodiny a hrajeme si spolu až do 8, kdy ho dám spát a já jdu pak do práce. Jsem zvyklá hodně pracovat, vždycky jsem měla pocit, že člověk musí na věcech pracovat. Jenom talent podle mě nestačí. Mě vlastně baví samu sebe „pushovat“ a zlepšovat se v něčem a vidět ty výsledky.

Začínala jsem jako asistentka v jednom fashion magazínu, tenkrát jsem ze srandy poslala životopis, když jsem byla ještě teenager. Moje nadřízená si mě vybrala díky šťastné náhodě. Na stole měla obrovský štos životopisů, který se jí nechtěl číst, protože toho měla hodně a můj životopis ležel navrchu. Nakonec jsem tam vydržela 15 let, byla to pro mě druhá rodina.

Mám ráda, když se pořád něco děje, ale zároveň mám ráda i svůj klid. Nejvíc sama sebou jsem, když jsem se svojí rodinou. S Honzou jsme spolu strašně dlouho, jsme krásně napojení. Můj největší sen je být v životě šťastná a aby všichni kolem mě byli zdraví. Měla jsem hrozné štěstí, že jsem potkala Honzu, mám milující rodinu, mám Bena a mám super práci.

IMG_1564.jpg

Já a stres? Jasně, mám stres, že během našeho rozhovoru mi naskočilo dalších X emailů. Mám 4 uzávěrky, ale nehroutím se z toho. Vždycky jsem si řekla, že tu práci zvládnu, i kdyby to znamenalo, že budu v práci o hodinu déle. Nějak se to vždy vymyslí. Vlastně jsem si nastavila takový režim, že do práce chodím ráno, jsem v práci celý den, kolem čtvrté odpolední jedu domů a tam si Benem hraju až do večera, kdy jde spát, potom je zase fáze, že otevírám počítač a pracuji v noci.

V životě jsou i náročné okamžiky. Před porodem mi například ochrnul obličej. Byla jsem na focení za Prahou a potom jsem sedla do auta a pustila jsem si klimatizaci. Druhý den jsem se ráno probudila a z koutku mi vytekla voda a podívala jsem se do zrcadla a měla jsem půl obličeje ochrnutého, nemohla jsem zavřít oko, měla jsem spadlý koutek a necítila jsem obličej. Hned jsem jela do nemocnice za doktorem a dali mi na to léky. Naivně jsem se ptala, jestli to zítra bude dobré. Ten doktor na mě kroutil hlavou a řekl mi, že to bude na rok. Vypadala jsem opravdu strašidelně. Poradil mi, abych hned začala rehabilitovat, jinak by to zatuhlo. Jenomže mi v ten moment strašně vyskočil tlak, takže jsem jela ihned do porodnice. Během porodu mi Honza mezi kontrakcemi masíroval obličej.

IMG_3126.jpg

Nicméně vše dobře dopadlo. Začala jsem rehabilitovat a chodit na akupunkturu a spravilo se mi to. Bylo to těžké, ale tenkrát jsem si říkala, že to prostě rozhýbu, že to musím rozhýbat.

Mám pocit, že čím je člověk méně informovaný a nečte například různé diskuze, tak tím méně je ve stresu a je to lepší. Je potřeba víc vnímat to, co člověku říká jeho tělo. Co nám dělá dobře a nedělá dobře.

— Konec

Tom Hodbod