Martina Šmuková

Martina je anděl – andělsky krásná, ale i obětavá. Pokud je možné někoho označit, že má dobré srdce, tak je to právě ona. Modelka, maminka a prezidentka Nadačního fondu Pink Bubble.

„Vzpomínám na příběh, kdy mi bylo asi 10 let a v obchodním centru jsem uviděla v rohu mezi patry starou paní, která vypadala velmi zmateně. Stála tam a hledala kontakt. Pamatuju si, že jsem šla okolo se svojí maminkou, já jsem se u té paní zastavila a ptala jsem se, co potřebuje. Roztřeseným hlasem říkala, že si nahoře zapomněla koupit kávu, ale už nemá sílu jít do schodů. Tak jsem vyběhla nahoru, kávu koupila, a když jsem jí ji předávala, pamatuju si na takový zvláštní moment. Ta krásná stařičká paní mě chytila za ruce, koukla na mě modrýma očima a řekla „Pánbůh ti to, děvčátko moje, oplatí“. Pro mě to byl v té době velmi silný moment.

Obecně se mi v životě dějí náhody anebo příležitosti, které mi vstupují do cesty a já se jich chytám. Nemám žádný velký plán či cíl, který by měl mít nějaké konkrétní kroky. Pro mě je ta moje cesta samotným cílem. Nikdy jsem neměla ani kariérní ambice. To jediné, po čem toužím, je vnitřní harmonie. Během života se lidé a okolí kolem člověka mění a trvat na něčem, co jsem si přála např. před 5 lety, mi přijde nesmyslné.

Jak jsem se dostala k modelingu? Jednou v rádiu jsme se sestrou vyslechly výzvu na casting do švýcarské agentury. Psal se rok 1991 a já jsem se takhle vlastně dozvěděla, že nějaký svět modelingu vůbec existuje. Nakonec jsem casting vyhrála, ještě ten večer jela do Prahy a úplně se mi změnil život. Moc jsem nechápala, jak se to stalo. Nikdy jsem modeling nechtěla aktivně dělat a všem kolem jsem říkala, že je to dočasná záležitost. Nakonec jsem u té práce zůstala dlouhé roky, a i dnes se k modelingu občas vrátím. Měla jsem štěstí, že jsem natáčela hodně televizních reklam – v Evropě a vlastně skoro všude po světě. To mě moc bavilo.

IMG_1943.jpg

Původně jsem chtěla studovat medicínu nebo psychologii, ale jak jsem pořád cestovala, školu jsem odkládala. V té době jsem navštívila brněnskou Kliniku dětské onkologie. Měla jsem potřebu vybalancovat modeling nějakou smysluplnější činností a podpora nově založeného nadačního fondu Krtek mi přišla jako krásná náhoda ve správnou chvíli. S Krtkem jsem zůstala 12 let a moc ráda vzpomínám na všechny malé pacienty a jejich rodiče, které jsem za tu dobu potkala. V roce 2012 jsme s kolegyní Renátou Němcovou založily Nadační fond Pink Bubble. Snažíme se všemožně zpříjemnit onkologicky nemocným mladým lidem jejich léčbu, třeba tím, že jim plníme přání. Na tom se může podílet kdokoliv, jakoukoli částkou. Poskytujeme ale i jednorázovou finanční podporu rodinám, než se stabilizují a zorientují v nově vzniklé situaci. Také pro pacienty organizujeme zážitkové pobyty. Jednou za rok jezdí „bubliny“, jak našim klientům říkáme, třeba plachtit. Buď na moře, nebo na Orlík.  Mimochodem, kdyby nás chtěl někdo podpořit a zároveň si udělat radost, prodáváme krásné originální předměty, které nám s financováním těchto pobytů pomáhají. A vůbec, upřímně oceníme jakoukoliv pomoc, ať už finanční, nebo ve formě dobrovolnictví.


Když jsem hledala název pro náš nadační fond, vzpomněla jsem si na svého kamaráda, který kdysi dávno, když mi bylo kolem dvaceti a zrovna jsem řešila nějaký problém, řekl, ať zavřu oči, svoje přání si představím, jako by už bylo splněné, a zabalím ho do růžové bublinky. Tu ať potom odpinknu do vesmíru a dál se nemám starat, protože teď už se postará vesmír. Až přijde ta správná chvíle, přinese mi růžová bublinka mé přání splněné. Tehdy to zafungovalo, přinejmenším proto, že se mi v tu chvíli ulevilo a já jsem problém přestala řešit :).  Z toho vznikl po mnoha letech název „Pink Bubble“. A my vlastně v nadaci urychlujeme mladým pacientům splnění jejich přání, dalo by se říct, že přidáváme vesmíru malý turbo motorek .


Vždycky jsem byla snílek, spoustu věcí, po kterých jsem toužila, jsem si představovala a odsnila. A potom už jsem je fyzicky nepotřebovala. Nazvala bych se optimistou, který lítá v oblacích, ale má palec připoutaný k zemi. Jsem ukotvená, ale zároveň mám nad sebou prostor.

IMG_2486.jpg

Můj největší sen je, abychom byli všichni zdraví a abychom si dokázali uvědomit, že jsme i šťastní. Jen to vědomí… Denně děkuju za to, že jsem zdravá, vím, jak moc je zdraví křehké a kolik komplikací přináší, když o ně člověk přijde. Jsem vděčný člověk, mám velké štěstí na rodinu, lidi kolem sebe, na místo, kde žiju.

Když je člověk ztracený, je potřeba najít nějaký pevný bod, kterého se chytne, rozhlédne se, nadechne a zklidní. Je dobré rozhlédnout se sama v sobě, zjistit, co se děje a podle toho se nasměrovat. Když jsem nespokojená, tak se snažím rozdělit věci na ty, které mohu změnit a na ty, které se změnit nedají. Právě ty se snažím odstřihnout, nebo na ně aspoň změnit svůj pohled. Ty ostatní, které mohu měnit, na těch pracuji.“

— Konec

Tom Hodbod