Soňa Hrabec Kotulková

Soňa je běžkyní tělem, ale hlavně duší. Běh jí otevřel nový svět a její život se od základu změnil. Po 14 letech ukončila práci na plný úvazek jako redaktorka v dámském magazínu a začala pracovat na volné noze, splnila si sen a uběhla svůj první maraton a tam potkala svou životní lásku – manžela Michala, se kterým založila úspěšný blog running2.cz.

„Do You pro mě znamená harmonie, mít všechny části svého života vyrovnané. Nebát se změn a ptát se sám sebe, proč mi tahle situace nastala a co mi může dát. Také je pro mě důležité vzít si z každé něco a poučit se z ní. Moc si vážím toho, jaké to teď v mém životě je a neberu to jako samozřejmost. A jak to celé začalo?

Můj příběh s běháním začal tak, že jsem měla o něm napsat článek. Žádná z mých kolegyň redaktorek se k tomu neměla, protože běhání nikoho nebavilo, včetně mě – já ho nenáviděla.

Nicméně jsem řekla, že se tedy obětuju a že ho napíšu a redakci zachráním. Nikdy jsem neběhala a běhání pro mě byla věc, která šla mimo mě. Pamatuju si, jak jsme ve škole museli zvládnout 1500 m – vždy mě píchalo v boku, byla jsem uřícená a zničená, zkrátka mi to vůbec nešlo.

Měla jsem na Ladronce domluvenou trenérku a pamatuju si dodnes, že jsem na sobě měla outdoorové boty a výbavu, kterou jsem nosila na výšlapy. Vůbec jsem tehdy nevěděla, co si mám obléct. Trenérka mi ukázala, jak mám správně držet ruce, jak našlapovat, jak se mám rozcvičit před během a pak jsme to zkusily. Najednou jsem běžela, nic mě nepíchalo, běžela jsem lehce a pomalu, v mluvícím tempu. Měla jsem pocit, že letím, byl to nádherný pocit.

Začala jsem chodit jednou týdně na běžecký kurz a k tomu jsem také běhat sama. V kurzu mě naučili základy, postupně jsem se zlepšovala a chodím tam už 4 roky doteď. Lidé dělají chyby v tom, že běhají stejným tempem, stejný okruh a tak se pak nikam neposunou.

Vnímám, že běhání je hlavně o hlavě, musím jí trochu ošálit. Zjistila jsem, že mi běhání čistí hlavu plnou myšlenek. V té době, před pár lety, jsem byla sama a všichni se mě pořád ptali na partnera. Neptali se mě, jak se mám, ale „tak co chlapi?“ Najednou jsem měla koníčka, nedumala jsem tolik nad svým životem, že jsem single a že zatím nemám rodinu. Běhání pro mě bylo léčivé. Zjistila jsem, že myslím jen na běh – kam půjdu trénovat, kolik toho uběhnu atd.

IMG_1385.jpg


Potom jsem šla poprvé na závod, přihlásili jsme se s kamarádkou na večerní běh na Letné. Ten pocit v cíli byl úplně neskutečný. Chtěla jsem víc. Potom jsem se přihlásila na půlmaraton. Řekla jsem to jen holkám z kurzu, nikomu dalšímu a šla to zkusit. Najednou jsem běžela a běžela, doběhla do cíle a řekla jsem si – to je jako všechno? Já bych ještě běžela klidně dál. To byl nejkrásnější pocit, chtělo se mi brečet. Byl to snad můj nejšťastnější den v životě. Potom jsme šli na oběd a na ten oběd šel i Michal (můj současný manžel), protože dělal vodiče mojí kamarádce. Sedli jsme si vedle sebe a hned přeskočila jiskra. V tu chvíli ze mě totiž štěstí úplně tryskalo. S Michalem jsme spolu začali běhat a pak se stal mým partnerem.

Jednoho dne jsme se oba rozhodli, že spolu založíme blog a v půlce listopadu 2015 jsme ho spustili. Začali jsme psát 2x týdně a právě v té pravidelnosti a v tom, že tam jsou příběhy a zkušenosti z našeho života, vidím jeho úspěch. Blog mě neskutečně baví, dostanu se na zajímavé akce, seznámím se zajímavými osobnostmi a líbí se mi, když inspirujeme další lidi k běhu. Naši čtenáři už za námi chodí a baví se s námi, my si je pamatujeme a budujeme si tak společnou komunitu.


Když jsem uběhla svůj první maraton, tak se mi splnil můj sen, ale zároveň jsem po něm ztratila motivaci. Měla jsem pocit, že už není další cíl. Najednou mě to přestalo bavit. Pak jsme ale s Michalem zjistili, že nás to oba táhne k běhání v horách, protože to tam oba milujeme a novou motivací začaly být trailové závody. Teď jsme například byli v Itálii v Livignu, protože jsme tam běželi skymaraton. Tam bylo na začátku převýšení 1000 m. Když pak člověk vyběhne nahoru, vidí kolem sebe hory, jezera, je to nepopsatelný pocit a opravdová nádhera, u které vám občas tečou i slzy dojetí. Vrchol sezony byl pro nás Grossglockner ultra-trail v Rakousku. Michal běžel 75 km se 4000m převýšení a já jsem běžela 32 km s převýšením 1000 m. Naše příprava probíhala tak, že jsme kromě trénování měsíc spali ve hypoxickém stanu, který simuluje vysokou nadmořskou výšku. Nyní mám tedy cíl běhat horské běhy. Chci si to ale hlavně užít a ne mít za každou cenu skvělý čas a být zničená.

Běhání není jen o výkonu. Každý člověk je vlastně uvnitř svůj vlastní psycholog, celou tu dobu běhu se sebou bojuje. Když si po prvním kilometru hlava řekne, že už nemůže, tak to prostě nepůjde, i kdybyste měli skvěle natrénováno.

IMG_2575.jpg

Chtěla bych, aby se lidé nebáli změny, aby nebyli ve své ulitě a vystoupili ze své komfortní zóny. I já, jako býk, nemám moc změny ráda, ale zjistila jsem, že téměř vždy vedu k lepšímu. Vždycky říkám lidem, ať si stojí za svým, ať si do ničeho od svého okolí nenechají mluvit a poslouchají hlavně sami sebe.

Poradila bych všem holkám, aby si našly nějaký koníček, nějaký zájem, který je začne bavit. Za mě je tou nejlepší cestou sport, který čistí hlavu a dělá mně šťastnější. Myslím, že lidé, kteří začnou sportovat, si ozdraví svůj životní styl a celkově začnou přemýšlet jinak. „

— Konec

Tom Hodbod